Blair || I'll be ||

Blair || I'll be || by niall98 featuring black skinny jeans

I'll be... 1/2

I'll be...

Blair procházela zasněženým Londýnem. V ruce žmoulala ještě horký kelímek se StarBucks kafem a ohřívala si o něj své promrzlé ruce. Nedaleko zahlédla lavičku ke které poté i zamířila. Sedla si na ní přemýšlela co by se stalo kdyby...

Z přemýšlení ji vyrušilo křoupání sněhu pod tíhou nějakého člověka. Myslela si že je to malá holčička která ji doprovázela a teď určitě něco chtěla. Ovšem když se otočila, spatřila, toho koho by zrovna v tuto chvíli vidět nechtěla. On na tom byl podobně avšak zastavil a jen se na ní upřeně díval. To bylo vše na co se zmohl...

***

O tři roky dříve..

Promiň mi to ale musím jít. Stalo se něco co jsem nechtěla ale taktéž jsem tomu nezabránila. Jsem blbá já vím ale nechci ti to říkat do očí a vidět tvůj zklamaný výraz když ti řeknu dvě slova, která se mi neříkají lehce ale já to opravdu udělala: Pod návalem alkoholu jsem se sbližovala s jedním klukem. Ach, ne... Nevyspala jsem se s ním ale i tak Nialle, podvedla jsem tě! Najdi si někoho lepšího a na mne zapomeň, prosím! Možná se ještě uvidíme, ale budu doufat aby ne protože bych nesnesla tvůj pohled...

I'll be love you forever.

Blair

Niall rozzuřením roztrhal dopis na malé kousíčky, které později vyhodil do koše. Byl naštvaný. Ani ne tak na ni jako na sebe. Copak pro ni nebyl dost dobrý? Ano byl stále pryč ale on musel. Nemohl kapelu jen tak nechat a myslel si že to Blair chápe. Chápala ale nemohla si pomoct.

Kéž by mohl přijet o týden dříve a tomuhle zabránit. Bohužel měli ještě nějaké koncerty v Austrálii tak nemohl, ale celé dva týdny se těšil na ni. Těšil se až jí vezme na romantickou večeři a zeptá se na nejdůležitější otázku, kterou měl stále v hlavě. Ze skříňky vytáhl sametovou krabičku modré barvy a otevřel ji. Po líci se mu skutálela slza. Kéž by Blair věděla že pro ni koupil zásnubní prstýnek s velkým diamantem.

***

"Slečno, jste ve druhém měsíci těhotenství." oznámil jí doktor.

"Cože?! To nemůže být pravda!"

"Ale ano je," Blair dlouhou chvíli nic neříkala. Nejspíše uvažovala nad potratem. Jako by to ten starý páprda vycítil.

"Vy si to chcete nechat vzít?"

"Ne! To bych nikdy neudělala. Ale chci se zeptat. Otec může zůstat neznámí že?" doktor přikývl.

"Dobře, takže to je vše a za měsíc přijďte na kontrolu." oznámil jí a do ruky strčil papírek...

***

Současnost...

"Mami? Už půjdeme domů?" zeptala se pisklavým hláskem a dávala si pozor aby každé slovo vyslovila správně.

Niall stál jako přikovaný. Nemohl se pohnout. Teď koukal na svoji přesnou podobiznu. Holčička měla hnědé vlásky, bílou pleť a krásně modré oči. Jako by Niallovi z oka vypadla. Byla to přesná kopie a Blair si to plně uvědomovala, každý den se obávala toho že je kluci nebo jejich přítelkyně potkají a poznají malou Catherine. Proto se přestěhovala zpět k rodičům do Francie a sem do Londýna se přijela kouknout jen na Vánoce.

Blair odpověděla Catherine kývnutím hlavy a zvedla se z lavičky.

"Ráda jsem tě viděla Nialle." řekla mu jako by se nechumelilo, otočila se na podpatku a odešla. Málá hopkala kolem ní.

"Počkej!" zakřičel na ní když se vzpamatoval ale bylo pozdě. Zmizela, zase.

 

"Mami?"

"Ano zlatíčko?"

"Kdo to byl?" koukala na ní pronikavě modrými oči a upřeně pozorovala svou matku. Ach, kdyby mu nebyla aspoň tak podobná! Bylo by vše jednoduší.

"Víš," posadila si malou na klín a zadívala se na poličku kde měla jedinou fotku s ním.

"před pěti lety jsem potkala toho nejúžasnějšího člověka, který se ne snadno hledá. Ale byla jsem si jistá že je to ten pravý. Jmenoval se Niall a byl ze skupiny One Direction, spolu s Liamem, Harrym, Louisem a Zaynem. Ti všichni spolu se svými přítelkyněmi Danielle, Eleanor a Perrie, se stali mímy nejlepšími kamarády. Tenkrát jsem tady v Londýně nikoho neznala a na ně jsem narazila opravdovou náhodou když jsem šla nakupovat a narazila jsem na ty nejúžasnější šaty na které jsem jen tak mimochodem nenarazila jen já ale i Danielle." nad tou vzpomínkou se tiše zasmála. Jejich přátelství vzniklo z velké hádky o šaty a skončilo no.. Špatně...

"S holkami jsem se seznámila a oni mně pak představili klukům. S Niallem jsme si hned padli do noty a každý věděl že jen u přátelství nezůstaneme. Potom kluci odjeli na turné po Americe a Austrálii. Občas jsem je jezdila navštěvovat ale to jen zřídka. Pak jsem udělala něco co si v životě neodpustím. No a potom jsem odjela zpět do Francie za rodiči kde jsem později zjistila že čekám to nejúžasnější stvoření. Tebe.." poslední sovo už jen zašeptala.

"Ale maminko. Stále jsi mi neřekla kdo to byl." naléhala malá.

"Niall, tvůj otec."

Život je o náhodách part 4

DAlší dílek!!

"Niall?" řekla jsem tázavě když jsem se otočila. Ano, stál tam Niall a za ním šel myslím že Liam?

"Co tu děláš?" zeptala jsem se.

"Hmm no, kluci mě přemluvili abych šel k doktorovy s tím nosem, ale spíš já bych se měl ptát co tu děláš."

"A nemáš s tím nic že ne?"

"Ne, jen je to naražený." 

"Uf, tak to je fajn, no hele já už budu muset jít." snažila jsem se vyhnout otázce kterou před chvílí položil. Rychle jsem se otočila a vyrazila k tetě. Když jsem tam dorazila nemohla jsem uvěřit svým očím. Před dveřmi stál táta a vybavoval se s tetou. Chtěla jsem tam za nimi jít ale mé nohy mě neposlouchaly. No ták! Catlin prober se! Nějak jsem se donutila tam jít.

"Co tu děláš?!" vyjela jsem na tátu.

"Můžeš nás na chvilku nechat?" položil otázku tetě. Jen pokývala hlavou a výhružně se na tátu podívala.

"Chyběla jsi mi. Já.. já se ti moc omlouvám a.."

"Tati! Omluva mi nestačí a jestli chceš znovu něco slíbit tak to radši nedělej protože to stejně nedodržíš!" celou dobu co jsem mu tohle říkala jsem se mu upřímně koukala do očí.

"Dobře, ale jedno ti přísahám: já se změním!" ukázal na mě prstem, otočil se na patě a nabroušeně si to odkráčel.

"Kdyby jsi se aspoň stavil za Catherine!" zakřičela jsem ještě za ním a poté vešla do domu.

"Co chtěl?" zeptala jsem se tety, která seděla na gauči a upřeně koukala z okna jakoby tam někoho sledovala.

"Chtěl aby jsi šla zpět domů a říkal že od té doby co jsi přišla ke mně nepil."

"Haha, a to mu mám věřit? Kdyby tak žila máma, tohle by se NIKDY nestalo." zvýraznila jsem to slovo nikdy.

"To máš asi pravdu. Maminka byla skvělá žena a uměla to s ním." povzdychla si teta. Já jsem mezitím pro jistotu odešla do svého pokoje, kdyby náš rozhovor pokračoval tak bych se asi rozbrečela. Po mamince se mi stýskalo a to velmi.

Koukla jsem se na hodinky které ukazovali 5:00 pm. Vyskočila jsem z postele na kterou jsem se předtím svalila a sešla dolů.

"Teto?"

"Tady jsem! Co potřebuješ?" křičela na mě z kuchyně.

"Jdu ti říct že si jen dojdu pro kafe a jsem hned zpět. Ano?" zeptala jsem se pro jistotu.

"Jasně a rovnou to můžeš vzít přes pekárnu a koupit nějaké pečivo." pokývala jsem hlavou a vyšla před dům.

Kličkovala jsem ulicemi než jsem se dostala ke StarBucks. Naštěstí tam nikdo nebyl a já mohla v klidu objednat co jsem chtěla.

"Karamelové latte, please." poprosila jsem mile vypadající mladou dívku.

"Vaše jméno?" zeptala se aby věděla co má napsat na kelímek.

"Catlin." řekla jsem jednoduše.

"3 libry, prosím." podala jsem jí peníze a vedle jsem si převzala mé kafe. Poté jsem ještě zašla vedle do pekárny kde jsem koupila chleba.

Když jsem dorazila domů respektive k tetě tak jsem chleba dala do kuchyně a ještě s polovinou kafe se vydala do pokoje. Otevřela jsem si okno a sedla si do něj. Zrovna začalo pršet tak jsem pozorovala kapky padající na zem a u toho usrkávala své oblíbené kafe.

Už dopitý kelímek od kafe jsem odhodila do koše a lehla jsem si na postel. Neměla jsem co dělat tudíž se mi najednou zdál bílí strop nějaký zajímavý. Nuda. Jedno slovo které vyjadřovalo skoro vše. Z pod postele, pod kterou se mimochodem bojím sahat protože se děsně bojím toho že na mě někdo vybafne (ano já vím jsem velmi paranoidní. ), jsem vytáhla svůj příšerně těžký notebook a zapla ho. Přihlásila jsem se na twitter kde jsem měla asi deset nových followers. A hádejte kdo byl mezi nimi. Samozřejmě že Niall kdo jiný taky, že? Followla jsem ho tedy spět. Twitter jsem nechala zapnutý a šla na facebok. Co jsem čekala? Nic. A co tam bylo? Nic. Jak jinak, nikdo se semnou nebaví a nikoho nezajímám. Jsem prostě ta šedá myš. Kdybych aspoň měla nějakou kamarádku, ale to by bylo moc těžké se semnou začít bavit. Všichni by klesli ještě níž než jsou, teda až na pár lidí kteří jsou dokonce ještě více přehlíženi a nenáviděni než já. A proč? To já nevím zeptejte se těch snobů, vlastně já vím proč. Oni mají všechno a já nic. I když nepatřím mezi ty nejchudší tak prostě nemám na to nosit si oblečení od D&G nebo Calvina Cleina.

Z facebooku jsem se tedy odhlásila a šla jsem zpět na twitter. Wohoo new direct messages. Jestli to ovšem bude jako vždy abych pro něco hlasovala nebo jiný blbosti tak se uškrtím a toho člověka co mi to poslal taky!