Untitled #38

Untitled #38 by niall98 featuring a slouch beanie

I don't love him..

Tahle povídka není o nikom z 1D, ani o mě či jiné osobě. Jen jsem se potřebovala vypsat... (možná tam kus ze mě bude)

"Lituješ?" zeptala se vážným hlasem a sáhla po velkém hrnku s horkou čokoládou.

"J-já nevím," zakoktala na odpověď. Je bláznivé už si povídá i sama se sebou, ale co má jiného dělat? Nemá kamarády, ani nikoho jiného komu by to řekla.

"Musím ti něco říct," odmlčela se hnědovlasá dívka a zadívala se do těch nejkrásnějších očí, které kdy viděla.

"Dobře, snad to nebude nic hrozného," odpověděl pohotově a snažil se něco vyčíst z dívčiných očí.

Proč to udělala? Copak nebyla šťastná? Vždyť konečně měla někoho komu se mohla svěřit. Někoho komu mohla důvěřovat, někoho koho mohla milovat..

"A-asi ano," nemohla se rozhodnout ale věděla že něco z ní chybí.

"Tak proč to nenapravíš?" poposedla si na nepohodlném křesle z kterého jí bolely záda.

Dívka zapřemýšlela, nakonec řekla: "Už to nejde vrátit zpět!"

"Rozejdeme se," řekla rychle a doufala že to slyšel. A jak se zdálo, tak slyšel, ale doufal že nerozumněl.

"Co? Proč? Je to něco kvůli mě? Nebo,.."

"Ne! Není! Jen, už se necítím na náš vztah," řekla klidně a udělala krok zpět, otočila se a odešla pryč. V duchu si opakovala že toto rozhodnutí bylo zcela správné.

"Ale šlo by to kdyby jsi chtěla," prohrábla si své vlnité vlasy.

"To je to, já nevím jestli bych chtěla zažít znova všechny ty věci," povzdechla si. Připadala si jako blázen. Vlastně, ona blázen byla. Přemýšlela své pro i proti. Věděla že by ji to stálo hodně, a také věděla že tu je možnost že kdyby se rozhodla vrátit to zpět, stále by tu byla možnost že ji nebude chtít.

"Ale notak, zlato! Nebuď uražená!" naléhal. Vlastně ani uražená nebyla, jen ho chtěla nějak provokovat.

"A víš že ti to, když jsi uražená hrozně sluší?" pohladil jí po stehně. Jemně se usmála.

"Dobře, tedy," zasmála se zvonivě a políbila ho na rty.

"Miluju tě," vyslovil dvě slova, která by pro ni v jiném momentě a s jiným člověkem znamenala všechno. Ale teď? Zalekla se jich, nechtěla je slyšet. Ona ho nemiluje. To byl ten největší problém proto se s ním rozešla, proč jí právě tahle vzpomínka teď napadla?

"Nemiluju ho, nemiluju ho."

The end :)

Muhahá.. Ne konec to není, ale! Končím s Torn ;) nevím, zda skončím i s Život je jen o náhodách [Life is about coincidences.] To se ještě uvidí, každopádně mám pro vás i tu dobrou správu a to že začnu s nějakou novou povídkou, bohužel ještě nevím děj etc. ale něco se mi v té mé hlavičce už rodí :D A mám spousty jednodílovek! Bohužel jen v mobilu a než se dopracuju abych je opravila a dala sem tak bude Nový rok :D Jiank možná nás čeká i malé stěhováníčko :3 Ale jen možná! Tak se tu mějte.

 

 

XoXo

Mellisa.

Blair || I'll be ||

Blair || I'll be || by niall98 featuring black skinny jeans

I'll be... 1/2

I'll be...

Blair procházela zasněženým Londýnem. V ruce žmoulala ještě horký kelímek se StarBucks kafem a ohřívala si o něj své promrzlé ruce. Nedaleko zahlédla lavičku ke které poté i zamířila. Sedla si na ní přemýšlela co by se stalo kdyby...

Z přemýšlení ji vyrušilo křoupání sněhu pod tíhou nějakého člověka. Myslela si že je to malá holčička která ji doprovázela a teď určitě něco chtěla. Ovšem když se otočila, spatřila, toho koho by zrovna v tuto chvíli vidět nechtěla. On na tom byl podobně avšak zastavil a jen se na ní upřeně díval. To bylo vše na co se zmohl...

***

O tři roky dříve..

Promiň mi to ale musím jít. Stalo se něco co jsem nechtěla ale taktéž jsem tomu nezabránila. Jsem blbá já vím ale nechci ti to říkat do očí a vidět tvůj zklamaný výraz když ti řeknu dvě slova, která se mi neříkají lehce ale já to opravdu udělala: Pod návalem alkoholu jsem se sbližovala s jedním klukem. Ach, ne... Nevyspala jsem se s ním ale i tak Nialle, podvedla jsem tě! Najdi si někoho lepšího a na mne zapomeň, prosím! Možná se ještě uvidíme, ale budu doufat aby ne protože bych nesnesla tvůj pohled...

I'll be love you forever.

Blair

Niall rozzuřením roztrhal dopis na malé kousíčky, které později vyhodil do koše. Byl naštvaný. Ani ne tak na ni jako na sebe. Copak pro ni nebyl dost dobrý? Ano byl stále pryč ale on musel. Nemohl kapelu jen tak nechat a myslel si že to Blair chápe. Chápala ale nemohla si pomoct.

Kéž by mohl přijet o týden dříve a tomuhle zabránit. Bohužel měli ještě nějaké koncerty v Austrálii tak nemohl, ale celé dva týdny se těšil na ni. Těšil se až jí vezme na romantickou večeři a zeptá se na nejdůležitější otázku, kterou měl stále v hlavě. Ze skříňky vytáhl sametovou krabičku modré barvy a otevřel ji. Po líci se mu skutálela slza. Kéž by Blair věděla že pro ni koupil zásnubní prstýnek s velkým diamantem.

***

"Slečno, jste ve druhém měsíci těhotenství." oznámil jí doktor.

"Cože?! To nemůže být pravda!"

"Ale ano je," Blair dlouhou chvíli nic neříkala. Nejspíše uvažovala nad potratem. Jako by to ten starý páprda vycítil.

"Vy si to chcete nechat vzít?"

"Ne! To bych nikdy neudělala. Ale chci se zeptat. Otec může zůstat neznámí že?" doktor přikývl.

"Dobře, takže to je vše a za měsíc přijďte na kontrolu." oznámil jí a do ruky strčil papírek...

***

Současnost...

"Mami? Už půjdeme domů?" zeptala se pisklavým hláskem a dávala si pozor aby každé slovo vyslovila správně.

Niall stál jako přikovaný. Nemohl se pohnout. Teď koukal na svoji přesnou podobiznu. Holčička měla hnědé vlásky, bílou pleť a krásně modré oči. Jako by Niallovi z oka vypadla. Byla to přesná kopie a Blair si to plně uvědomovala, každý den se obávala toho že je kluci nebo jejich přítelkyně potkají a poznají malou Catherine. Proto se přestěhovala zpět k rodičům do Francie a sem do Londýna se přijela kouknout jen na Vánoce.

Blair odpověděla Catherine kývnutím hlavy a zvedla se z lavičky.

"Ráda jsem tě viděla Nialle." řekla mu jako by se nechumelilo, otočila se na podpatku a odešla. Málá hopkala kolem ní.

"Počkej!" zakřičel na ní když se vzpamatoval ale bylo pozdě. Zmizela, zase.

 

"Mami?"

"Ano zlatíčko?"

"Kdo to byl?" koukala na ní pronikavě modrými oči a upřeně pozorovala svou matku. Ach, kdyby mu nebyla aspoň tak podobná! Bylo by vše jednoduší.

"Víš," posadila si malou na klín a zadívala se na poličku kde měla jedinou fotku s ním.

"před pěti lety jsem potkala toho nejúžasnějšího člověka, který se ne snadno hledá. Ale byla jsem si jistá že je to ten pravý. Jmenoval se Niall a byl ze skupiny One Direction, spolu s Liamem, Harrym, Louisem a Zaynem. Ti všichni spolu se svými přítelkyněmi Danielle, Eleanor a Perrie, se stali mímy nejlepšími kamarády. Tenkrát jsem tady v Londýně nikoho neznala a na ně jsem narazila opravdovou náhodou když jsem šla nakupovat a narazila jsem na ty nejúžasnější šaty na které jsem jen tak mimochodem nenarazila jen já ale i Danielle." nad tou vzpomínkou se tiše zasmála. Jejich přátelství vzniklo z velké hádky o šaty a skončilo no.. Špatně...

"S holkami jsem se seznámila a oni mně pak představili klukům. S Niallem jsme si hned padli do noty a každý věděl že jen u přátelství nezůstaneme. Potom kluci odjeli na turné po Americe a Austrálii. Občas jsem je jezdila navštěvovat ale to jen zřídka. Pak jsem udělala něco co si v životě neodpustím. No a potom jsem odjela zpět do Francie za rodiči kde jsem později zjistila že čekám to nejúžasnější stvoření. Tebe.." poslední sovo už jen zašeptala.

"Ale maminko. Stále jsi mi neřekla kdo to byl." naléhala malá.

"Niall, tvůj otec."

Život je o náhodách part 4

DAlší dílek!!

"Niall?" řekla jsem tázavě když jsem se otočila. Ano, stál tam Niall a za ním šel myslím že Liam?

"Co tu děláš?" zeptala jsem se.

"Hmm no, kluci mě přemluvili abych šel k doktorovy s tím nosem, ale spíš já bych se měl ptát co tu děláš."

"A nemáš s tím nic že ne?"

"Ne, jen je to naražený." 

"Uf, tak to je fajn, no hele já už budu muset jít." snažila jsem se vyhnout otázce kterou před chvílí položil. Rychle jsem se otočila a vyrazila k tetě. Když jsem tam dorazila nemohla jsem uvěřit svým očím. Před dveřmi stál táta a vybavoval se s tetou. Chtěla jsem tam za nimi jít ale mé nohy mě neposlouchaly. No ták! Catlin prober se! Nějak jsem se donutila tam jít.

"Co tu děláš?!" vyjela jsem na tátu.

"Můžeš nás na chvilku nechat?" položil otázku tetě. Jen pokývala hlavou a výhružně se na tátu podívala.

"Chyběla jsi mi. Já.. já se ti moc omlouvám a.."

"Tati! Omluva mi nestačí a jestli chceš znovu něco slíbit tak to radši nedělej protože to stejně nedodržíš!" celou dobu co jsem mu tohle říkala jsem se mu upřímně koukala do očí.

"Dobře, ale jedno ti přísahám: já se změním!" ukázal na mě prstem, otočil se na patě a nabroušeně si to odkráčel.

"Kdyby jsi se aspoň stavil za Catherine!" zakřičela jsem ještě za ním a poté vešla do domu.

"Co chtěl?" zeptala jsem se tety, která seděla na gauči a upřeně koukala z okna jakoby tam někoho sledovala.

"Chtěl aby jsi šla zpět domů a říkal že od té doby co jsi přišla ke mně nepil."

"Haha, a to mu mám věřit? Kdyby tak žila máma, tohle by se NIKDY nestalo." zvýraznila jsem to slovo nikdy.

"To máš asi pravdu. Maminka byla skvělá žena a uměla to s ním." povzdychla si teta. Já jsem mezitím pro jistotu odešla do svého pokoje, kdyby náš rozhovor pokračoval tak bych se asi rozbrečela. Po mamince se mi stýskalo a to velmi.

Koukla jsem se na hodinky které ukazovali 5:00 pm. Vyskočila jsem z postele na kterou jsem se předtím svalila a sešla dolů.

"Teto?"

"Tady jsem! Co potřebuješ?" křičela na mě z kuchyně.

"Jdu ti říct že si jen dojdu pro kafe a jsem hned zpět. Ano?" zeptala jsem se pro jistotu.

"Jasně a rovnou to můžeš vzít přes pekárnu a koupit nějaké pečivo." pokývala jsem hlavou a vyšla před dům.

Kličkovala jsem ulicemi než jsem se dostala ke StarBucks. Naštěstí tam nikdo nebyl a já mohla v klidu objednat co jsem chtěla.

"Karamelové latte, please." poprosila jsem mile vypadající mladou dívku.

"Vaše jméno?" zeptala se aby věděla co má napsat na kelímek.

"Catlin." řekla jsem jednoduše.

"3 libry, prosím." podala jsem jí peníze a vedle jsem si převzala mé kafe. Poté jsem ještě zašla vedle do pekárny kde jsem koupila chleba.

Když jsem dorazila domů respektive k tetě tak jsem chleba dala do kuchyně a ještě s polovinou kafe se vydala do pokoje. Otevřela jsem si okno a sedla si do něj. Zrovna začalo pršet tak jsem pozorovala kapky padající na zem a u toho usrkávala své oblíbené kafe.

Už dopitý kelímek od kafe jsem odhodila do koše a lehla jsem si na postel. Neměla jsem co dělat tudíž se mi najednou zdál bílí strop nějaký zajímavý. Nuda. Jedno slovo které vyjadřovalo skoro vše. Z pod postele, pod kterou se mimochodem bojím sahat protože se děsně bojím toho že na mě někdo vybafne (ano já vím jsem velmi paranoidní. ), jsem vytáhla svůj příšerně těžký notebook a zapla ho. Přihlásila jsem se na twitter kde jsem měla asi deset nových followers. A hádejte kdo byl mezi nimi. Samozřejmě že Niall kdo jiný taky, že? Followla jsem ho tedy spět. Twitter jsem nechala zapnutý a šla na facebok. Co jsem čekala? Nic. A co tam bylo? Nic. Jak jinak, nikdo se semnou nebaví a nikoho nezajímám. Jsem prostě ta šedá myš. Kdybych aspoň měla nějakou kamarádku, ale to by bylo moc těžké se semnou začít bavit. Všichni by klesli ještě níž než jsou, teda až na pár lidí kteří jsou dokonce ještě více přehlíženi a nenáviděni než já. A proč? To já nevím zeptejte se těch snobů, vlastně já vím proč. Oni mají všechno a já nic. I když nepatřím mezi ty nejchudší tak prostě nemám na to nosit si oblečení od D&G nebo Calvina Cleina.

Z facebooku jsem se tedy odhlásila a šla jsem zpět na twitter. Wohoo new direct messages. Jestli to ovšem bude jako vždy abych pro něco hlasovala nebo jiný blbosti tak se uškrtím a toho člověka co mi to poslal taky!

I save you!

Po dlouhé době zpět! Mám tu pro vás jednodílovku. Přemýšlím o tom že bych k ní napsala volné pokračování o tom jak to pak mezi nimi dopadlo. Jestli budou JEN kamarádi ne něco víc, a také jestli Faith od své matky odejde.. No to je asi vše co jsem chtěla žíct..

17-ti letá dívka seděla v parku na lavičce a plakala. Proč? Možná proto že jí nikdo neměl rád nebo že jí vlastní matka mlátila tak že měla modřiny po celém těle, nebo snad proto že jí právě umřel její psík? Faith se koukla na svoje hodinky a když zjistila kolik je zděšením nadskočila. Skoro půlnoc. Máma jí zase pěkně vynadá. Rychle se tedy vydala domůa aby nedostala další facku vydala se oknem. Jejich byt byl v prvním patře takže to bylo snadné a okno měla také otevřené pro tyto případy. Rychle se vydrápala nahoru a když vstoupila do pokoje zjistila že je fakt pozdě. Máma stála ve dveřích jakoby přesně věděla že v tuto chvíli přijde. Faith zděšeně koukala do očí své mámi a čekala další ránu.

"Plesk!" ozvalo se pokojem silné mlasknutí jak dlaň mámi spočinula na její tváři. Dívce se do očí vhrnuly slzy a zhnuseněse podívala na matku. Ta měla na tváři spokojený výraz a s tím i odkráčela z pokoje. Dívka si povzdychla a sesunula se k zemi, z očí se jí spustili potoky slz. S tímhle by mohla založit další slané jezero.

Ráno se probudila na to že jí svítilo do očí slunce i přes zatažené žaluzie. Faith se s povzdechem zvedla ze země. Celou noc spala na zemi, není divu že z toho byla celá polámaná. Protáhla se a prošla dveřmi do další místnosti kde byla koupelna. Měla štěstí, v tuto dobu není její máma doma. Opláchla si obličej a utřela do ručníku. Poté si vzala kartáček a zubní pastu a vyčistila si zuby. Pak se vrátila spět do pokoje kde si z malého stolíku vzala hřeben a začala jímž rozčesávat dlouhé havraní vlasy, které si poté zapletla do copu. Po chvíli kdy jen tak nečině stála uprostřed pokoje prošla k menší skříni s oblečením. Nakoukla dovnitř a jen pokrčila rameny nad jejím malým obsahem. Oblékla se do čistého oblečení a z postele popadla školní batoh.

Do školy to měla jen přes malý park ve kterém strávila včerejší večer. Celou cestu se koukala upřeně na své ošoupané conversky a nedávala pozor na cestu. Takže se ani nedivila když do někoho narazila.

"Omlouvám se." promluvila tichým hláskem a ani se nepodívala na dotyčného do kterého narazila. Jediné co zahlídla bylo že to byl kluk. V duchu si pak nadávala že se na něj ani nepodívala, třeba to mohl být TEN kluk. Ten kluk o kterém sní. Faith patřila mezi ty dívky, které chtějí svého vysněného prince.

Do školy dorazila akorát. Jen si stačila dát na lavici penál a zazvonilo. Do třídy vešel Mr. Cook s hodinou matematiky, kterou upřímně? Faith nesnášela. Naštěstí si jí nikdo nevšímal. Pro spolužáky a učitele byla jen "další z davu" možná to tak mylo ale lepší.

Den ve škole utekl jako voda a Faith zamířila do onoho parku. V parku si sedla na tu nejzašitější lavičku a do uší si nacpala sluchátka a pustila si svou oblíbenou skupinu Coldplay a svět okolo nevnímala. Dokonce si ani nevšimla že si k ní někdo přisednul takže když se otočila a spatřila osobu sedící vedle leknutím nadskočila.

"Promiň, nechtěl jsem tě vylekat." omluvil se blonďatý chlapec s irským akcentem. Faith zakývala hlavou a dál se věnovala hudbě.

"Jsem Niall." chlapec byl neodbytný.

"Já vím. Faith." podala mu ruku a potřásli si. Samozřejmě že Faith znala toho blonďatého chlapce. Vždyť to byl Niall. Niall James Horan ze světoznámé skupiny One Direction! Faith měla ráda jejich hudbu ale nepatřila mezi dívky, které když je uvidí začnou pištět nebo ještě hůř; omdlí.

"Víš?! Tak jak to že..." dívka ho nenechala domluvit.

"Jak to že nepištím? Nebo nechci hned podpis a fotku? Já nejsem taková Nialle. Vím že i vy máte svůj život a také vím že tady na té lavičce sedíš jen proto aby jsi se schoval před fanynkami." dokončila svůj monológ a svůj pohled směřovala na pár, který procházel po cestičce nedaleko nich. Drželi se za ruce a do uší si určitě šeptali jak moc se milují. Ach, jak by tohle chtěla Faith moc zažít. Poté co pár zmizel za kmeny stromů obrátila svůj pohled zpět na Nialla, který jí upřeně pozoroval jeho pronikavě modrými oči.

"No já už budu muset jít," Faith sebrala ze země batoh a utíkala směrem domů. Niall za ní něco volal ale to už nevnímala. Domů se dostala akorát. V bytě bylo hrobové ticho. Tudíž je její matka ještě v práci anebo je teď s nějakým chlápkem. Batoh odhodila do rohu pokoje a poté zamířila do kuchyně. Ze skříňky si vytáhla chleba, který poté vyhodila do koše protože zjistila že je plesnivý. Frustrovaně si povzdechla a vytáhla své "oblíbené" jídlo jímž byla polívka z pytlíku. Hned co se jak jí dovařila voda byli slyšet v zámku ode dveří chrastit klíče. Rychle si zalila polívku, vzala lžíci a utíkala do pokoje. Ovšem nebylo jí to moc platné. Po chvíli se dveře od pokoje rozrazily a v nich stála její matka. Jak jinak nežopilá. Polívku odložila na stoleček aby až jí matka dá znovu facku tak aby jí nevylila. Matka k ní rychle přistoupila a vlepila jí jednu facku na pravou tvářa druhou na levou a při tom ještě zaječela jak je podobná svému otci a proto jí tak nesnáší. Pak se otočila a zmizla v kuchyňi. Faith se slzami v očích dojedla svou polívku a poté zamířila do koupelny jestli má na tvářích modřiny nebo ne. Ano měla je tam. Ovšem to nebylo jediné zjištění. Chyběl jí její řetízek s přívěskem čtyřlístku a písmene F co dostala od táty. Ach ne! Při tomto zjištění se rozbrečela ještě více. Zamkla si dveře od pokoje aby se jí tam nemohla matka dostat a poté vyskočila ven oknem. A zamířila do parku.

Sedla si na lavičku a brečela. Ano, zase brečela. Někdo si k ní přisedl a objal ji. Faith sebou škubla a podívala se na dotyčného. Niall.

"Hledal jsem tě." položil jí ruku na tvářa Faith sebou škubla a sykla bolestí. Niall na ní vyděšeně hleděl a prohlížel si její narudlé tváře.

"Proboha!" zděsil se když tam poznal červený otisk ruky.

"Co se ti stalo?" zeptal se a dál si prohlížel její tváře.

"Menší hádka s mámou." otřela si slzy Faith.

"Menší?!"

"Někdy je to i hoří. Tohle byli jen dvě facky na tvář." neměla důvod mu to neříct. Niallovi
důvěřovala.

"Ach, bože!" Objal ji. Poté se od ní znovu odtáhl a z kapsy vytáhl řetízek.

"Řetízek od tatínka! Kde jsi ho našel?" zeptala se a s radostí nadzvedla vlasy aby jí ho mohl Niall zapnout.

"Tady, ještě jsem na tebe volal ale ty jsi běžela dál a než jsem se zpamatoval byla jsi pryč. Poté jsem celý den chodil kolem parku a hledal tě." usmál se na ni.

"A našel." zašeptala.

"Ano," vtiskl jí jemnou pusu na čelo jako by se bál že se každou chvíli rozpadne.

"Už bude vše jen lepší," zašeptal jí do ucha.

Život je o náhodách 3

Pohledem jsem zabloudila k Niallovi a pohledem naznačila "Kdo to je?" Niall mi chtěl ještě odpovědět ale to už se do kuchyně vřítili čtyři chlapci.
"Ooo, Nialle ty už jsi si našel holku jo?"
"Hmm, je moc pěkná!"
"Nialle, kdo to je?!"
"Máš ráda mrkve?"
Překřikovali se jeden přes druhého. Chtěla jsem jim odpovědět ale to ještě jeden vykřikl:
"A máš ráda Kevina?"
"Ne, nejsem Niallova holka. Jsem Catlin, těší mě!" mávla jsem rukou a pokračovala dál. "Mrkve nemám ráda a Kevina neznám." To se kluk s červenými kalhotami nafoukl a něco zamumlal.
"A nejste moc taktní. Mohli by jste se také představit."
"Já jsem Liam, to je Harry, Louis a na konec Zayn." ukazoval postupně na všechny kluky. "Nialla už zřejmě znáš." zasmál se.
"Jo znám."
"A co tu děláš?" zeptal se Harry. Nadechovala jsem se že odpovím ale předběhl mě Niall.
"Málem mi zlomila nos!" řekl uraženě a ukázal na pytlík s mrkví.

Kluci vykulili oči a běželi ihned k němu. A mezitím na mě stačili házet i zlostné pohledy, což nebylo moc zlostné ale spíše vtipné. Jen tak tak jsem zadržovala smích.

"No nic, myslím že už půjdu." chtěla jsem se otočit a odejít ale pak mi to došlo.

"Ehm, jak se dostanu ven?" pojď vzal mě za ruku Zayn? zřejmě, na jména jsem nikdy nemněla pamatováka. Dovedl mě až ke dveřím.
"Domů už trefíš?"
"Haha!" zasmála jsem se ironicky. "Jasně že trefím!" vyplázla jsem jazyk a vyšla z domu. Před domem stálo několik holek, které na mě vrhaly nenávistné pohledy. Radši jsem to neřešila a šla rychle k nemocnici. Vstoupila jsem dovnitř a rozhlédla jsem se kolem. Zamířila jsem do druhého patra kde mě zastavila sestřička, která mě už moc dobře znala.

"Cat, Catharine je na chemoterapii. Přijď zítra." usmála se na mě. Catherine, tak se jmenuje má sestra která práve bojuje s rakovinou. Smutně jsem se na ní koukla.

"A jak jí je?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.
"Lepší se to, je to velká bojovnice, Cat,"
"Dobře, můžu tedy přijít zítra?"
"Jistě."

Smutně jsem se otočila a zamířila zase ven. Tolik jsem jí toho chtěla říct, je to moje starší sestra, vždy mi dokázala poradit. Nahrazovala mi maminku. Vyšla jsem tedy ven z nemocnice.

"Cat!" volal na mě někdo chtěla jsem t ignorovat ale volání se přibližovalo a bylo stále naléhavější.

Happy 2nd anniversary One Direction!

Ano, vím to! Jsem opravdu hrozná! Slíbila jsem že něco přidám, nepřidala jsem nic. Ale, pracuji na jednodílovce ovšem nevím jestli jí sem dám. No teď k věci.
ONE DIRECTION jsou spolu již dva roky!

Psala jsem již na daily a nechce se mi to psát znova takže ve zkratce. Jsem moc ráda za to že One Direction vznikli, protože mi změnili život, každý jiným způsobem.
Louis mě naučil být stále Forever Young, tudíž mám teď mozek pětiletého dítěte. Naučil mě nosit proužky a milovat mrkev "I like girls who eat carrot."
Kvůli Zaynovi se stále upravuji :D Více k němu asi nemám co napsat.
Liam mě naučil milovat, je to kluk s velkým srdcem čehož si vážím. Naučil mě vážit si toho co mám a také když něco chci tak toho úsilím dosáhnu.
Niall mě naučil že je jedno co si o tobě lidé myslí že je hlavní být sám sebou. Kvůli němu se teď všemu stále tlemím. Ukázal mi že existujou i tací kluci kteří čekají na svou princeznu. "Že jsi sám neznamená, že nejsi silný, znamená to, že jsi silný natolik, že čekáš na toho koho si zasloužíš."
A Harry? Harry mi ukázal že každá dívka je nečím vyjmečná.
To je asi vše co bych chtěla napsat.

Sweat Home!

Hlásím se z domova. Sice opožděně protože jsem přijela už ve středu ale i tak. Nic jsem nenapsala ale stále mám v mobilu uložených pár dílů a jednu jednodílovku, která s tojí s prominutím za ho*no! No nic, teď se pokusím něco napsat protože v noci mi to myslí nejlépe :D. Jinak založila jsem si s Rose blog s novinkami o 1D tak se koukněte! Odkaz ZDE, vystupuji tam pod jménem Mell, jak jinak, že? Takže plány na dnešek? Přidat aspoň jednu povídku! Nevím zda to bude nějaká jednodílovka nebo další díl Život je o náhodách. Torn nepřidám určitě tam mám rozepsaný jeden díl a uprostřed jsem se sekla. To mi připomnělo že se musím na něco kuknout. No.. teď bych měla být celý týden doma a příští týden by měla přijet kamarádka. Tudíž se pokusím co nejvíce psát ikdyž mě to teď ukrutně nebaví :D Ale já to dám!
Léto v plném proudu ale počasí na, ehm... to již zmiňované sprosté slovíčko. Jak si léta užíváte vy? Já se jen válím, běhám po zahradě se psem, válím, koupu, válím, opaluju, povídám si sama se sebou [Potřebovala bych psychyatra nebo psychologa, kdo se má v těch věcích vyznat?], přemýšlím jaké to bude příští rok, přeci jen postupuji do dalšího ročníku, ale snad to vzládnu.
Dnes zřejmně neusnu, protože ve sklepě máme hospůdku a já mám zamozřejmně pokoj hned nad ní, a slyším vše! Takže i teď slyším jak se tam něčemu náramně smějí, a já tu sedím na abych to slušně řekla tak na hjíždích a nudím se. No nic jdu si zapnou Božský Bruce.

Good night!

Mell

BTW: Ten kdo přečetl mé kecy do konce je borec. Protože sama se divím že můžu takovéhle bláboly splodit.

BTW2: Ten obrázek nemá nic společného s článkem, jen se mi líbil. Nebo má? Možná název mé povídky nebo mou náladu, která mě teď tak často přepadává?

Tak teď už vážně!

xoxo Mell!