Život je o náhodách 3

Pohledem jsem zabloudila k Niallovi a pohledem naznačila "Kdo to je?" Niall mi chtěl ještě odpovědět ale to už se do kuchyně vřítili čtyři chlapci.
"Ooo, Nialle ty už jsi si našel holku jo?"
"Hmm, je moc pěkná!"
"Nialle, kdo to je?!"
"Máš ráda mrkve?"
Překřikovali se jeden přes druhého. Chtěla jsem jim odpovědět ale to ještě jeden vykřikl:
"A máš ráda Kevina?"
"Ne, nejsem Niallova holka. Jsem Catlin, těší mě!" mávla jsem rukou a pokračovala dál. "Mrkve nemám ráda a Kevina neznám." To se kluk s červenými kalhotami nafoukl a něco zamumlal.
"A nejste moc taktní. Mohli by jste se také představit."
"Já jsem Liam, to je Harry, Louis a na konec Zayn." ukazoval postupně na všechny kluky. "Nialla už zřejmě znáš." zasmál se.
"Jo znám."
"A co tu děláš?" zeptal se Harry. Nadechovala jsem se že odpovím ale předběhl mě Niall.
"Málem mi zlomila nos!" řekl uraženě a ukázal na pytlík s mrkví.

Kluci vykulili oči a běželi ihned k němu. A mezitím na mě stačili házet i zlostné pohledy, což nebylo moc zlostné ale spíše vtipné. Jen tak tak jsem zadržovala smích.

"No nic, myslím že už půjdu." chtěla jsem se otočit a odejít ale pak mi to došlo.

"Ehm, jak se dostanu ven?" pojď vzal mě za ruku Zayn? zřejmě, na jména jsem nikdy nemněla pamatováka. Dovedl mě až ke dveřím.
"Domů už trefíš?"
"Haha!" zasmála jsem se ironicky. "Jasně že trefím!" vyplázla jsem jazyk a vyšla z domu. Před domem stálo několik holek, které na mě vrhaly nenávistné pohledy. Radši jsem to neřešila a šla rychle k nemocnici. Vstoupila jsem dovnitř a rozhlédla jsem se kolem. Zamířila jsem do druhého patra kde mě zastavila sestřička, která mě už moc dobře znala.

"Cat, Catharine je na chemoterapii. Přijď zítra." usmála se na mě. Catherine, tak se jmenuje má sestra která práve bojuje s rakovinou. Smutně jsem se na ní koukla.

"A jak jí je?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.
"Lepší se to, je to velká bojovnice, Cat,"
"Dobře, můžu tedy přijít zítra?"
"Jistě."

Smutně jsem se otočila a zamířila zase ven. Tolik jsem jí toho chtěla říct, je to moje starší sestra, vždy mi dokázala poradit. Nahrazovala mi maminku. Vyšla jsem tedy ven z nemocnice.

"Cat!" volal na mě někdo chtěla jsem t ignorovat ale volání se přibližovalo a bylo stále naléhavější.

Happy 2nd anniversary One Direction!

Ano, vím to! Jsem opravdu hrozná! Slíbila jsem že něco přidám, nepřidala jsem nic. Ale, pracuji na jednodílovce ovšem nevím jestli jí sem dám. No teď k věci.
ONE DIRECTION jsou spolu již dva roky!

Psala jsem již na daily a nechce se mi to psát znova takže ve zkratce. Jsem moc ráda za to že One Direction vznikli, protože mi změnili život, každý jiným způsobem.
Louis mě naučil být stále Forever Young, tudíž mám teď mozek pětiletého dítěte. Naučil mě nosit proužky a milovat mrkev "I like girls who eat carrot."
Kvůli Zaynovi se stále upravuji :D Více k němu asi nemám co napsat.
Liam mě naučil milovat, je to kluk s velkým srdcem čehož si vážím. Naučil mě vážit si toho co mám a také když něco chci tak toho úsilím dosáhnu.
Niall mě naučil že je jedno co si o tobě lidé myslí že je hlavní být sám sebou. Kvůli němu se teď všemu stále tlemím. Ukázal mi že existujou i tací kluci kteří čekají na svou princeznu. "Že jsi sám neznamená, že nejsi silný, znamená to, že jsi silný natolik, že čekáš na toho koho si zasloužíš."
A Harry? Harry mi ukázal že každá dívka je nečím vyjmečná.
To je asi vše co bych chtěla napsat.

Sweat Home!

Hlásím se z domova. Sice opožděně protože jsem přijela už ve středu ale i tak. Nic jsem nenapsala ale stále mám v mobilu uložených pár dílů a jednu jednodílovku, která s tojí s prominutím za ho*no! No nic, teď se pokusím něco napsat protože v noci mi to myslí nejlépe :D. Jinak založila jsem si s Rose blog s novinkami o 1D tak se koukněte! Odkaz ZDE, vystupuji tam pod jménem Mell, jak jinak, že? Takže plány na dnešek? Přidat aspoň jednu povídku! Nevím zda to bude nějaká jednodílovka nebo další díl Život je o náhodách. Torn nepřidám určitě tam mám rozepsaný jeden díl a uprostřed jsem se sekla. To mi připomnělo že se musím na něco kuknout. No.. teď bych měla být celý týden doma a příští týden by měla přijet kamarádka. Tudíž se pokusím co nejvíce psát ikdyž mě to teď ukrutně nebaví :D Ale já to dám!
Léto v plném proudu ale počasí na, ehm... to již zmiňované sprosté slovíčko. Jak si léta užíváte vy? Já se jen válím, běhám po zahradě se psem, válím, koupu, válím, opaluju, povídám si sama se sebou [Potřebovala bych psychyatra nebo psychologa, kdo se má v těch věcích vyznat?], přemýšlím jaké to bude příští rok, přeci jen postupuji do dalšího ročníku, ale snad to vzládnu.
Dnes zřejmně neusnu, protože ve sklepě máme hospůdku a já mám zamozřejmně pokoj hned nad ní, a slyším vše! Takže i teď slyším jak se tam něčemu náramně smějí, a já tu sedím na abych to slušně řekla tak na hjíždích a nudím se. No nic jdu si zapnou Božský Bruce.

Good night!

Mell

BTW: Ten kdo přečetl mé kecy do konce je borec. Protože sama se divím že můžu takovéhle bláboly splodit.

BTW2: Ten obrázek nemá nic společného s článkem, jen se mi líbil. Nebo má? Možná název mé povídky nebo mou náladu, která mě teď tak často přepadává?

Tak teď už vážně!

xoxo Mell!

Život je o náhodách 2

Jo Rose (mimochodem to je ta kamarádka, která se mnou byla v kině a seděla v tom autobuse) mě překecala. Ano nemám ráda když mi někdo říká lenochu a také je to ona kdo mě v tomto stále podporuje. Takže tu máte další dílek příště bych měla přidat Torn. Ještě uvidím kdy to bude. Takže Hope u like it!

Ráno
Byl zrovna prodloužený víkend což znamenalo více bolesti než obvykle. Nechtěla jsem riskovat že by mne znova otec byl. Rychle jsem se oblékla do tmavších džín, šedivé mikiny a starých ošoupaných conversek.
Vyskočila jsem oknem a utíkala. Tentokrát na opačnou stranu než včera. Nepotřebovala jsem znovu vidět toho kluka. Usadila jsem se v parku pod stromem a jen tak koukala do blba. Najednou mi někdo sáhl na rameno. Hlavou mi prolétli otázky tipu. Uchyl? Nebo zloděj? To už můj život nemůže být horší? Ve vteřině jsem se zvedla a koukla na dotyčného. Už jsem chtěla začít křičet něco jako POMÓÓC! Ale naštěstí jsem se v čas zastavila.
"Zase ty? Ty mě snad pronásleduješ. Víš jak jsem se lekla?" vychrlila jsem na něj.
"Jo zase já a ne nepronásleduju tě a za to že jsi se lekla nemůžu. Asi nemáš čistý svědomí."
"Tak já? Já můžu že jsi se sem vplížil?"
Vypadala to že přemýšlí ale na konec řekl jen: "Tak já zase půjdu." a už jsem jeho blond kštici neviděla. Zamířila jsem tedy zpět domů.
Zase ta bolest. Štípala mě celá tvář, mnula jsem si teď již červenou tvář a nenávistně koukala na otce. Z úst mu byl zase cítit alkohol. Ostatně jako vždy.
"Jak to můžeš dělat?" zašeptala jsem a při tom se mu koukala přímo do tváře. Chtěl mi dát další ránu do břicha. Tentokrát jsem se mu vyškubla a rychle utekla do svého pokoje. Zamkla jsem. Sbalila jsem si věci do tašky a utekla. Prostě jsem to musela udělat.
"Snad mám vše." zamumlala jsem si pro sebe a rozhlídla se po pokoji.
'Uhm.. Fotka!'
Schmátla jsem z nočního stolku mně a mamky ještě když žila a byli jsme normální rodina. Do kapsy jsem si hodila peněženku a jako vždy vyskočila oknem a utíkala pryč. Šla jsem na druhý konec Londýna k matčině sestře. Ta jediná věděla že mne otec bije a také mi už několikrát nabízela abych se k ní přestěhovala.
"Shit!" zamumlala jsem když jsem do někoho narazila a málem spadla na zem kdyby mně dotyčný nechytil.
"Nebuď sprostá," zamumlala a v tu chvíli mi došlo do koho jsem narazila. "ty někam jedeš?" pokračoval a při tom hypnotizoval mé oči podobající se barvě smaragdu.
"Ehm.. K tetě." uhnula jsem očima a jakoby se nic nestalo pokračovala v cestě.
"Počkej!" křičel ale já mu nevěnovala pozornost. Naposledy jsem se koukla za sebe. Už tam nestál. Smutně jsem se pousmála a dál pokračovala v cestě.
"Teti!" vydechla jsem když mi Teta otevřela.
"Catlin! Copak se stalo?"
"Už to nevydržím. Můžu zůstat u tebe?"
"Jasně zlatíčko," usmála se a pustila mě dovnitř.
"Cat? Budeš v pokoji pro hosty. Víš kde to je ne?"
"Jojo." vzala jsem ze země tašku a zamířila do pokoje.
Pokoj byl laděn do černo-bíla a starorůžové barvy. Naproti dveřím byl stoleček a pod ním bílí chlupatý kobereček.Vedle něj byla po celé zdi vestavěná skříň s černými posuvnými dveřmi a naproti stolečku byla obrovská bílá postel s černo-růžovým povlečením. Vedle níž byl černý noční stolek. Zdi pokoje bili bílé. (Pokoj)
Rozvalila jsem se po celé posteli a hypnotizovala určitý bod na stropě. Když už mě to přestalo bavit zamířila jsem za tetou.
"Jdu se projít ven."
"Jasně ale do půlnoci doma." mrkla.
Vyšla jsem před dům a rozhlížela se kam bych asi mohla jít.Napadl mě most kde jsem chtěla včera ukončit svůj život.Rozešla jsem se tedy tím směrem a na mostě se zastavila.
"Né že budeš chtít zase skočit." ozvalo se zpoza mě.
"Už třikrát za jeden den. Děláš si ze mě srandu?" otočila jsem se. Bohužel jsem nečekala že bude tak blízko takže jsem se ho lekla a rukou uhodila do jeho nosu.
"Au!" zasyčel.
"Ježiši. Promiň je to dobrý? Nechceš s tím do nemocnice bo tak něco?"
"Myslím že led bude stačit," zamumlal držíc si nos.
"Dobře a kde ho seženeme?" rozhlížela jsem se kolem.
"Bydlím kousek."
"Fajn, jdu s tebou ale jen proto abych se ujistila že se ti nic nestane." ukázala jsem na něj přísně prstem. Rozešli jsme se stejným směrem jako jsem přišla.
Zastavili jsme před velkou bílou vilou. Niall vytáhl klíče a začal odemykat branku a poté dveře od vily. Vstoupili jsme do prostorné předsíně. Vše bylo barveno do bílo-krémova.
"Ehm? Kde je mrazák?" zeptala jsem se.
"V kuchyni,"
"A kuchyně?"
"Já jdu s tebou." povzdychl si
Když jsme dorazili do kuchyně ukázal na velkou lednici s mrazákem. Přistoupila jsem k mrazáku a začala hledat něco co by si mohl dát na nos.
"Au," vykřikl Niall když jsem mu připlácla na nos mraženou mrkev- té mrkve měl plný mrazák-. Opřela jsem se o mramorovou kuchyňskou linku a koukala do blba.
"Nechceš něco k pití nebo k jídlu?" zeptal se.
"Ehm, ne." odkašlala jsem si a radši se koukla jinam.
"Nialle!! Jsme doma." křičelo několik osob na jednou z předsíně.

St. Margaret

Ach ano, je pátek třináctého července a já mám svátek. Ugh, celkem fajnově to vyšlo. Na to že bylo třináctého a já na tato věci trochu věřím nic moc se nestalo až na to že jsme byli s kamarádkou v kině a já jsem přežraná popcornem+ velkým Sprite. Poté jsme jeli z kina zpět domů a naproti seděl nějaký kluk (musím přiznat že se mi líbil :D) a stále se něčemu smál. No tak trochu jsem se bále aby se nesmál mě. No jinak nic. Ale jo jsem sobecká a blbá že si přeji sama sobě k svátku. Takže Dear Margaret všechno nej k svátku!
Jo a abych nezapomněla. Jsem u babičky a nevím jestli přidám nějaký díl. Každopádně mám stále připojení k internetu jen se mi nechce to sem vkládat z mobilu a opravovat a nevím co ještě. No takže podle toho jak se mi bude chtít. :)

xoxo Mell

Život je o náhodách- 1

Tak jo, máme tu první díl. Je to něco jiného než je u mně obvyklé. Doufám že se bude líbit.

xoxo Mell

Projela mnou ostrá bolest. Ruce jsem si dala instinktivně na obličej. Vystrašeně jsem hleděla před sebe. Na tu osobu co způsobuje. Jak to mohl udělat? Můj vlastní otec. Už se to táhne týdny. Další rána. Tentokrát do břicha. Skácela jsem se k zemi a schoulila do klubíčka. Už měl konečně dost. Vrátil se na gauč a dál popíjel pivo. Jakoby se nic nedělo.
Rychle jsem se sebrala ze země a utíkala do svého pokoje. Lehla jsem si na postel a přemýšlela co dál. Utéct? Nebo se rovnou zabít ať už to mám za sebou? Dlouho už jsem si pohrávala s touhle větou. Zvedla jsem se z postele. Natáhla na sebe modré džíny, fialovou mikinu a obula si své černé converse. Seskočila jsem z okna. Měla jsem štěstí že bydlíme hned v prvním patře.
Ani jsem nevěděla kam utíkám ale prostě jsem utíkala kam mě nohy zavedli. Zastavila jsem se až na mostě. V tuto hodinu tu nikdo nebyl. Stoupla jsem si na železné zábradlí odhodlaná skočit.
"Teď nebo nikdy!" zašeptala jsem a pomalu spouštěla ruce ze železných tyčí.
"Proč to chceš udělat?" zašeptal hlas za mnou.
"Už mě tu nic nedrží." řekla jsem odhodlaně a ani se nepodívala neznámému do tváře. Snažila jsem se ho ignorovat a už jsem se chystala skočit když mě prudce zatáhl zpátky na zem. Konečně jsem si mohla dotyčného pořádně prohlédnout. Chlapec, mohl být tak stejně starý, měl krásně modré oči a rozcuchané blond vlasy bylo ovšem vidět že si je barví.
"Proč jsi to udělal? Už jsem mohla mít pokoj." bušila jsem mu do hrudi.
"Vůbec jsi se do toho neměl plést nic nevíš o mě a ani o.." hlas se mi zlomil a naplno jsem se rozbrečela. Blonďák mně sevřel v pevném objetí.
"Můžeš mi to říct." pošeptal mi do ucha a vedl pryč od osudného místa. Prudce jsem zakroutila hlavou na nesouhlas.
"A povíš mi své jméno?" zeptal se.
"Až řekneš ty to své."
"Jsem Niall." usmál se.
"Já jsem Catlin."
"Pěkné jméno." pousmál se.
"Kam mně vlastně vedeš?" prostě jsem to nevydržela a musela jsem se zeptat.
"Nevím, někam si sednout," zamrkal těmi svými modrými kukadli ze kterých se mi podlamovali kolena. Zatřepala jsem hlavou a radši se věnovala cestě. Najednou mě stáhl sebou na lavičku.
"Tak povídej," pobídl mě. Já jen zakroutila hlavou na nesouhlas.
"Je to složité," po líci mi stekla slza. Niall mi ji jemně setřel.
"Tak mi to řekneš jindy," usmál se a tím ukázal své skoro průhledné rovnátka.
"Možná. Už budu muset jít." zamávala jsem mu a než stačil odpovědět byla jsem pryč.
Doběhla jsem domů a potichu jsem vklouzla dovnitř. Táta ležel na gauči a vypadalo to že spal. Po špičkách jsem se vplížila do pokoje. Zapadla jsem do koupelny. Už po několikáté mi padl pohled na žiletku. Ano, několikrát jsem to už udělala a dalo by se říct že jsem na tom závislá. Sedla jsem si na studenou zem a uchopila žiletku do pravé ruky. Tvrdě jsem s ní přejela po jemné kůži pod kloubem a poté sledovala červený pramínek krve stékající po mé ruce. Asi po půl hodině co jsem dokázala jen tak sedět a koukat do blba jsem se zvedla a opláchla si zaschlou krev. Rány jsem si zalepila náplastí a šla spát.

Život je o náhodách- Prolog

Seděla jsem na parapetu okna a přemýšlela co se děje s mím životem. Proč se to vše děje zrovna mě? Opravdu netuším. Ovšem nikdy bych neřekla že zrovna tohle mě dovede k mému princi na bílém koni. Opravdu. To co se mi dělo mě seznámilo s klukem mého života. Jaká náhoda, že? Nemyslím si že vše co se stalo bych chtěla vrátit. Život je boj, tak se postav a bojuj! Přesně to jsem nedělala ale díky jemu možná i jeho kamarádům jsem začala.

Vítr si pohrával s mími havraními vlasy a já dopíjela poslední doušky kafe. Právě jsem byla na mostě kde vše začalo. Dalo by se říci: Most, který mi změnil život a myslím že ho nezměnil jen mě.

V životě jsem si prošla těžkými obdobími. Párkrát jsem se chtěla i zabít ale kdybych se tu noc nerozhodla skoncovat se svým životem právě na tomto mostě nepotkala bych jeho.

A teď tu jen tak stojím a čekám. Na co vlastně čekám? Že se vrátí a já budu opět šťastná? Možná. Tentokrát ale nechci přelézt zábradlí a jen tak skočit protože bych zabila nejen mě ale i malého tvorečka uvnitř mého pomalu rostoucího bříška.

"Catlin!" Opravdu měla bych přestat pít tolik kafe. Už mám z toho halucinace! Přeci to nemůže být on. Určitě mám jen slyšiny a nikdo nevolal mé jméno. Jé omlouvám se. Ani jsem se nepředstavila mé jméno je Catlin..

"Catlin Williams! Už se konečně otoč!" Ano přesně takhle zní mé jméno ale kdo ho volá? Otočila jsem se a tam stál on! Blbé náhody! Jak já to nenávidím! Nejraději bych utekla nebo se zahrabala 10km pod zem!

Summer...

Jak to teď bude? Opravdu nevím.. Teď jsem přijela. S bratrem jsme byli v Praze a poté jsme jeli skoro přes celou republiku do Olomouce k babičce ke které jedu znova v pondělí s kamarádkou. A jak jsem zjistila počítač sice mají ale příšerně zasekaný a pochybuji že mi brácha půjčí notebook.. Tudíž budu asi bez netu ale slibuji že budu co nejvíce psát. Teď mám rozepsanou novou povídku o které má kamarádka tvrdí že je skvělá což si nemyslím ale budiž. No a od babičky se vrátím a pak pojedu k další babičce.. pak bych měla mít hoooodně času a zřejmě v druhé polovině srpna pojedu do Francie ale stále není nic jisté.. Takže asi tak. No nic, venku prší, já se příšerně nudím protože mám rýmu, spálený ramena a tváře+ celá poštípaná od komárů a hovad. Svi*ě jedny!
Zítra zkusím přidat prolog nové povídky snad se bude líbit :)

Takže se loučím..

Bye, bye!