xoxo Mell
Projela mnou ostrá bolest. Ruce jsem si dala instinktivně na obličej. Vystrašeně jsem hleděla před sebe. Na tu osobu co způsobuje. Jak to mohl udělat? Můj vlastní otec. Už se to táhne týdny. Další rána. Tentokrát do břicha. Skácela jsem se k zemi a schoulila do klubíčka. Už měl konečně dost. Vrátil se na gauč a dál popíjel pivo. Jakoby se nic nedělo.
Rychle jsem se sebrala ze země a utíkala do svého pokoje. Lehla jsem si na postel a přemýšlela co dál. Utéct? Nebo se rovnou zabít ať už to mám za sebou? Dlouho už jsem si pohrávala s touhle větou. Zvedla jsem se z postele. Natáhla na sebe modré džíny, fialovou mikinu a obula si své černé converse. Seskočila jsem z okna. Měla jsem štěstí že bydlíme hned v prvním patře.
Ani jsem nevěděla kam utíkám ale prostě jsem utíkala kam mě nohy zavedli. Zastavila jsem se až na mostě. V tuto hodinu tu nikdo nebyl. Stoupla jsem si na železné zábradlí odhodlaná skočit.
"Teď nebo nikdy!" zašeptala jsem a pomalu spouštěla ruce ze železných tyčí.
"Proč to chceš udělat?" zašeptal hlas za mnou.
"Už mě tu nic nedrží." řekla jsem odhodlaně a ani se nepodívala neznámému do tváře. Snažila jsem se ho ignorovat a už jsem se chystala skočit když mě prudce zatáhl zpátky na zem. Konečně jsem si mohla dotyčného pořádně prohlédnout. Chlapec, mohl být tak stejně starý, měl krásně modré oči a rozcuchané blond vlasy bylo ovšem vidět že si je barví.
"Proč jsi to udělal? Už jsem mohla mít pokoj." bušila jsem mu do hrudi.
"Vůbec jsi se do toho neměl plést nic nevíš o mě a ani o.." hlas se mi zlomil a naplno jsem se rozbrečela. Blonďák mně sevřel v pevném objetí.
"Můžeš mi to říct." pošeptal mi do ucha a vedl pryč od osudného místa. Prudce jsem zakroutila hlavou na nesouhlas.
"A povíš mi své jméno?" zeptal se.
"Až řekneš ty to své."
"Jsem Niall." usmál se.
"Já jsem Catlin."
"Pěkné jméno." pousmál se.
"Kam mně vlastně vedeš?" prostě jsem to nevydržela a musela jsem se zeptat.
"Nevím, někam si sednout," zamrkal těmi svými modrými kukadli ze kterých se mi podlamovali kolena. Zatřepala jsem hlavou a radši se věnovala cestě. Najednou mě stáhl sebou na lavičku.
"Tak povídej," pobídl mě. Já jen zakroutila hlavou na nesouhlas.
"Je to složité," po líci mi stekla slza. Niall mi ji jemně setřel.
"Tak mi to řekneš jindy," usmál se a tím ukázal své skoro průhledné rovnátka.
"Možná. Už budu muset jít." zamávala jsem mu a než stačil odpovědět byla jsem pryč.
Doběhla jsem domů a potichu jsem vklouzla dovnitř. Táta ležel na gauči a vypadalo to že spal. Po špičkách jsem se vplížila do pokoje. Zapadla jsem do koupelny. Už po několikáté mi padl pohled na žiletku. Ano, několikrát jsem to už udělala a dalo by se říct že jsem na tom závislá. Sedla jsem si na studenou zem a uchopila žiletku do pravé ruky. Tvrdě jsem s ní přejela po jemné kůži pod kloubem a poté sledovala červený pramínek krve stékající po mé ruce. Asi po půl hodině co jsem dokázala jen tak sedět a koukat do blba jsem se zvedla a opláchla si zaschlou krev. Rány jsem si zalepila náplastí a šla spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat